tango
I když pro nás Středoevropany zní tango velmi exoticky a spojujeme si s ním nejen růži v ústech, ale i temperament spíše nevázaný než vázaný, vůni Jižní Ameriky, pochybných nočních podniků se zavírací dobou až k ránu, je jeho významná část původu opřena o vyspělou taneční kulturu evropskou, zvláště španělskou. Hrdý duch španělského FLAMENGA přivezený do Jižní Ameriky kolonisty ze sociálně postiženého Španělska, je atakován místními tanci černochů, oklešťován i vyvíjen, upravován prostředím, společenským postavením tanečníků.
Na začátku minulého století byla mládež uchvácena exotičností, variabilitou, vášnivostí tance, což samozřejmě narazilo, jako vždy, na odpor tehdejší „lepší společnosti „, která tanec pronásledovala, zakazovala ač marně. Okolo roku 1910 se stalo TANGO ilegálně populárním.
Ač je tango z hlediska soutěžních společenských tanců řazeno mezi tance STANDARDNÍ, je jeho příběh, jeho charakteristika jiná než je tomu u tanců anglických / WALTZ, SLOWFOX, QUICKSTEP /. Tanečnice – poslušná ovečka těchto anglických tanců je u tanga vystřídána vzdorovitou, osobitou ač podmaněnou osobností s vlastním výrazem i napětím, které je zdaleka ne tolik, jak je to u tanců anglických , určeno osobností tanečníka. ON pán a stvořitel a také trochu krotitel, ONA osobnost vědoma si svých hodnot, utlačena do poddajnosti ženství, kterou nechce i když chce.
